Hlavní stránkaO obciSlužby v obciTermíny akcíÚřední deskaSpolky a sdruženíFotogalerieKontakty
Obrázek obce
Administrace

Heslo:

Novinky emailem
Historie
Jenda Hofman 3. 7. 2014


Jenda Hofman se narodil ve Veselici na Malém Nouzíně v domku č. 20 dne 28.prosince 1889. Do školy chodil  od 6-ti let ve Velké Jesenici. Školu ukončil roku 1903. Po absolutoriu obecné školy se v Novém Městě nad Metují vyučil kožešnic tví u Adolfa Žilíka. V patnácti letech se stává dorostencem Sokola. Po vyučení pracuje v Nymburce a posléze v Praze. Potom jde do Mnichova, odkud se vraci do vlasti na Sokolský slet v roce 1912. Vraci se nakrátko zpět do Mnichova a už míří do Paříže. Po vyhlášení I.světové války se mezi prvními přihlásil jako dobrovolník do cizinecké legie a v setině „Nazdar“na frontě bojuje proti Rakousko-Uhersku. Po zranění, kdy již není schopen služby u pěchoty se hlásí do leteckého výcviku  do české eskadrily, kterou připravuje generál Štefánik, k jejímuž uskutečnění  ale nedošlo. Posléze po ukončení výcviku ve francouzkých leteckých školách a převelení k Francouzké armádě odjíždí  v únoru 1917  opět na frontu. Byl přidělen k 80. eskadrile, která působila nedaleko    Remeše. Zde Zahynul při leteckém souboji dne 18.března 1917 v 9,45 hod. Za svúj čin byl vyznamenán  Vojenským válečným křížem s palmou a vojenskou francouzkou medailí, jedním z nejvyšších vyznamenání. Pochován byl  ve vesničce Roucy v okrese Aine na malém venkovském hřbitůvku.  V roce 1928 byl exhumován, zpopelněn a jeho popel byl převezen do vlasti. Urna s jeho ostatky byla uložena v muzeu Památníku odboje v Praze Troji.  Po zrušení tohoto musea se urna ztratila a nikdo neví, kde se nachází.

Jenda Hofman nebyl jen voják. Při svém působením v armádě spolupracoval s generálem  Milanem  Rastislavem Štefánikam a   Dr. Benešem , které informoval o náladě mezi Českými vojáky. A zasloužil se tak o vznik Československé republiky.Jeho přítel z Francie, posléze zemský rada  Jan Skalický,  přesvědčil  Velkojesenické Sokoly, aby postavili Janu Hofmanovi pomník. Sehnal na něj peněžní prostředky a jeho odhalení byli přítomni vysocí vládní  a vojenští činitelé.

Čerpáno z knihy „1914-1917, válečný deník Jendy Hofmana, letce-dobrovolce“, ktrou vydal v roce 1928 Jan Skalický ve vydavatelství ČIN-PRAHA. Celou knihu k prohlédnutí najdete zde.

Ing. Josef Míl

 

 

 Dne 27.7 2014 byl odvysílán rozhovor o Jendovi Hofmanovi možnost poslechu zde

 

 

 

 

 

Seriál ze sborníku Armáda a národ, vydaného Národní radou Československou v roce 1938

SLAVNÍ VOJÁCI - PAMÁTNÁ BOJIŠTĚ ( 18. )

Jan Hofman
Rudolf Tschorn

Život vojáka-hrdiny, v němž se v tom nejkrásnějším smyslu slova vtělily jasné složky naší národní duše. Snad neukřivdím jeho památce, řeknu-li, že srdce Jendy Hofmana je křemenným atomem československého národního kolektivu. V jeho životě i hrdinské smrti není brutální síla. Je to odvaha, která je oduševnělá velikou láskou k lidstvu, ale která tu velikou všelidskou lásku dovedla dát do služeb něčeho vyššího než je slunce a hvězdy — do služeb národa.

Synek z východních Čech (narodil se 28. prosince r. 1889 v osadě Nouzíně, v domku číslo 20), byl vychován tvrdě, ale v pravdě a spravedlnosti. Osud se s ním nehýčkal. Byl k němu tvrdý, jak je tomu v pravém českém životě. A měl dvě lásky: přírodu a knihy. Ty ho nikdy v životě nezklamaly.

Vyrostl na hranicích, kde se rodí statečná srdce. Viděl denně pohraniční hory a viděl také, když nad nimi zablýskalo.

Tak rostl ten dobrý hoch. Když opustil školu, odešel z domova, do Nového Města nad Metují, aby se tam vyučil kožišnictví. A tam přišlo k němu učení Tyršovo a Fügnerovo. Jeho ohněm prošlo Hofmanovo srdce a v něm uviděl, co je to pravá láska k vlasti, čestná, hrdá, nesmlouvavá a nezištná. A sokolství z něho učinilo vojáka, když zavolal Čas.

Uplynula léta a Jenda Hofman byl vyučen. Odešel do Nymburka a pak do Prahy, aby si našel práci a chléb. Nečekal ho lehký život. Ale synek z pohraničí byl zvyklý na to, že se osud zpravidla nemazlí s životem člověka. Kdyby ho všechno zklamalo, věděl, že on nezklame své dvě lásky: Sokola a knihu.

Ale i předválečná Praha byla úzká a těsná. Odešel do ciziny. Nejdříve do Švýcar a pak do Mnichova.

To bylo v roce 1912. V Praze byl pořádán všesokolský slet. Mohl tam chybět Jenda Hofman? Vrací se do vlasti, aby pozdravil sokolské bratrstvo. Aby s ním na několik dní splynul v té veliké radosti a pýše nad uskutečněním Tyršova snu.

To bylo dva roky před velikou světovou válkou. Jan Hofman odjíždí z Mnichova do Paříže. Pracuje tam, vzpomíná na vzdálenou vlast a jednoho večera otevře svým přátelům srdce: „Vrátím se tam, do své vlasti, až vzduch nebude tak těžký, až se bude volněji dýchat. . ."

Ve Francii ho zastihla válka. Mohlo zakolísat Hofmanovo sokolské srdce? Neznal rozpaků tento francouzský starodružiník a náš první letec. Se setninou „Nazdar" prodělává první výcvik v jihofrancouzském městě Bayonne a s ní odchází na frontu do zákopů v okolí Remeše. V květnu r. 1915 je v bojích u Targette a Neuville Saint Waast raněn.

Ačkoli byl uznán po svém zranění za neschopného pro službu u pěchoty, hlásí se Jenda Hofman k letectvu, do české eskadrily, kterou připravoval generál M. R. Štefánik.

V únoru 1917 odjíždí znovu na frontu, k francouzské letecké eskadrile číslo 80. Úkolem této eskadrily bylo, aby zabraňovala nepřátelským letcům překračovati linii a sledovati přípravy k francouzskému útoku.

Pak přišel 18. březen 1917. Velitel eskadrily, kapitán Glaise, líčí ve svém dopise, který zaslal Janu Skalickému, poslední boj Hofmanův takto: „S hlubokou bolestí oznamuji Vám smrt desátníka Hofmana, pilota v eskadrile číslo 80, které velím. Poněvadž jediná adresa, kterou nechal, je Vaše, sděluji s Vámi tuto smutnou událost, která připravuje mou eskadrilu o jednoho z nejstatečnějších mých pilotů.

Chci Vám popsati v několika slovech utkání, které mu přivodilo zároveň palmy vítězství i — smrti.

Dnes o deváté hodině desátník Hofman se vznesl, aby provedl obhlídku fronty. V 9.45 ve výšce 3.200 m spatřil několik německých avionů, které se snažily přejíti naši linii; přes rozdíl sil — Hofman byl sám na svém letadle — odvážně vrhl se na ně a zvláště zamířil na jeden z nich, avion to o dvou místech, a počal jej zasypávati střelami ze svého kulometu. Němec odpověděl a snažil se vyhnouti kulometu Hofmanově; při tomto manévru Hofman byl tak blízko Němce, že se oba aparáty srazily; jedno křídlo německého aparátu se oddělilo a celý aparát rychle se zřítil k zemi. Oba Němci, kteří byli na něm, byli zabiti. Avion Hofmanův však, příliš poškozen, přes všechno úsilí pilotovo nemohl se již udržeti ve výši a spadl rovněž k zemi na několik metrů od své oběti. Náraz byl tak prudký, že Hofman byl rázem usmrcen. Vzdávaje čest odvaze Hofmanově, který se obětoval za věc osvobození svého národa, chci Vám ještě říci, jakou úctu jsme měli všichni pro něho: byl to muž, jenž znal svoji povinnost a při tom zůstal skromný jako každý pravý hrdina." (Viz: Válečný deník Jendy Hofmana, letce-dobrovolce, 1928, str. 24n.)

Padl v boji za svobodu vlasti. Vojenský válečný kříž a vojenské francouzské medaile ozdobily prsa mrtvého hrdiny.

Jeho tělesné pozůstatky byly pochovány na malém venkovském hřbitově v Roucy a v roce 1928 převezeny do Prahy.

Obdivovali jsme se hrdinům starověké Sparty. Důstojně se k nim řadí synek z východních Čech, který v počátcích světové války, 4. října 1914, píše svým rodičům z Bayonne, jako voják setniny „Nazdar": „Nevrátím-li se, tak Vás prosím, nermuťte se a neželte. Vy, tatínku, pravda, měl jste jenom mě, vím, že jsem byl Vaše všechna naděje a Vaše chlouba, vím a cítím tu Vaši lásku ke mně a věřte, že jsem chtěl po celý život Vám dělat čest, Vám jsem chtěl Vaše stáří učinit klidným a radostným, jak rád jsem Vás měl — vždyť veškerá ta láska byla jen k Vám! A nyní — ale neplačte, buďte hrdým, že jste měl syna, který za cenu Svobody naší Vlasti šel do boje — a padl. Padl jako francouzský voják, ale srdcem a hlavou Čech — až do posledního vzdechu."

Je jedna pravda: Nesmí se vzdát národ, dokud není poslední zdravá paže, která udrží pušku, neschopná boje. Ale ani potom není boj prohrán. Srdce, to srdce člověka, jež tvoří část srdce národa — to srdce nesmí klesnouti, i kdyby vše kolem nás bylo beznadějné.

Hledáte příklad? Najdete jej ve slovech Jendy Hofmana, která si zapsal do svého deníku ve chvílích, když vše okolo něho malomyslnělo a jenom českoslovenští vojáci si zpívali daleko od vlasti uprostřed veliké bouře:

„A ty písně“ — píše — „což je naše největší bohatství duše, jdou s námi, neseme si je v srdcích a tím nesem sebou stále tu krásu a bohatství naší země: od Severního moře až k stěnám Švýcarských Alp, z Alsaska až do Šampaně — a odtud až na Sommu a všude v bouři, v řádění boje znějí naše písně — po bitvách konejší bol nad ztrátou našich kamarádů. A nejen zde ve Francii zvučí naše písně, ale i na Rusi, na Balkáně — v Salonice — v středu Maroka — všude, kde jest boj a kde jdeme napřed nezadržitelní, silni — — se zpěvem!

Jen my snad po dvou letech ještě zpíváme. Jen my jsme si udrželi stále to přesvědčení — — a víru v šťastný návrat přesto, že nás již jen čtvrtina! Ale jdeme — znáte ty chorály sokolské?

Jenom dál, stále dál,

za sokolským praporem,

dokud boj kolem zní,

v poutech úpí rodná zem,

dokud bouř vůkol nás,

každý na své stráži buď,

a kdo se odrodí —

čepelem v tu zrádnou hruď —

a každý na svém místě buď a tak se jde stále — — —  a jistě s tou písní na rtech se vrátíme."

Jak nebýt klidný uprostřed všech těch bouří a zmatků! V Janu Hofmanovi promluvila duše národa. A ta duše národa promluví stejně, až přijde čas, až lermo zavolá, že třeba jít...

Rudolf Tschorn

Seriál Slavní vojáci - památná bojiště vyšel ve sborníku Armáda a národ, vydaném Národní radou Československou v roce 1938. Seriál připomíná i Legionáře z I.odboje. Materiál věnoval redakci zemřelý doc. Tomáš Pavlica.