Hlavní stránkaO obciSlužby v obciTermíny akcíÚřední deskaSpolky a sdruženíFotogalerieKontakty
Obrázek obce
Administrace

Heslo:

Termíny akcí
02.07.2017 od 09:00
Brigáda v areálu ČZS
(areál ČZS)

02.07.2017 od 18:00
Svíčky za padlé u Zborova
(VJ - pomník padlým (u Voglů))

03.07.2017 od 00:00
Uzavření školní jídelny - letní prázdniny
(Školní jídelna Velká Jesenice)

10.07.2017 od 00:00
"Příměstský kemp" pro hráče všech přípravek
(Velká Jesenice)

10.07.2017 od 00:00
Uzavření knihovny
(knihovna VJ)

Novinky emailem
Historie

Jesenice pravděpodobně vznikla již ve 13.století, což je posuzováno podle zápisů o kostele, který byl mezi farními uváděn již v roce 1384. Jak vznikla a kým byla založena není zcela známo. Většina listin i matrik byla ve válkách třicetiletých buď zničena, nebo odvezena. Z dochovaných pozemkových listin je zřejmé, že obec byla rozdělena na několik dílců, dvorů a statků zemanských a rytířských. Rozkládala se nad mírnou kotlinou porostlou divokými stromy. Byly zde duby, jasany, olše a jilmy. Nížinou tekl potok napájený vydatnými prameny. Rybníky zde nebyly, ty stavěli opočenští robotníci až v letech 1811 – 1823.

Obec Velká Jesenice nikdy jednomu majiteli nepatřila. Je připomínána už roku 1350, kdy zde stával hrad držený Bochovskými z Bochova. V roce 1495 prodal Zbyněk Půchovec z Půchova statky a práva Mikuláši Trčkovi a v roce 1496 koupil tento šlechtic jiný díl od Petra Adrsbacha. V roce 1547 byli držiteli místních statků Boček Dohaleká, Jan Rychtář, Jan Tvarůžek, Pavel Ježků a rytíř Václav Bohdanecký. V letech 1524 - 1654 byla Jesenice zemskodeskovým statkem. Z majitelů jsou také známi Strakové z Nedabylic nebo Šťastní Panští ze Střezetic.

Jesenici také ve spisech připomíná začátkem 16. století zemský soudce krále Ludvíka, Václav Amcha z Borovnice
V 16. a 17. století sídlili na jesenických dvorcích Jan Budson,Jan Bohovlád,Matouš Mazánek z Kolína a rytíř Václav Bohdanecký a další.T0měř všechna tato jména mizí po válce bělohorské a třicetileté, protože jim byly statky konfiskovány a nebo sami, jako tisíce lidí opustili domov a vlast za tehdejší římsko-habsburské krutovlády. Jejich statky se dostaly do rukou přisluhovačům vládního režimu.

Na východní straně bylo zemských statků a dvorů více, na straně západní dvůr jeden, jedna tvrz a více obytných stavení pro poddaný,robotný lid. Proto ještě kolem roku 1850 byla tato strana nazývána vsí malou,žebráckou a strana východní velkou stranou. Pozemkové zápisy byly vedeny od roku 1632 a katastr číslován postupně od levé strany obce. V kronice je uvedeno: „.. teprve lidumilný a svobodomyslný císař Josef II nařídil číslování domů a založil katastry pozemků…“. Obec Jesenice měla do roku 1836 183 pozemkový parcelních čísel s vlastnictvím soukromým a panským.
V roce 1836 – 1840 bylo také provedeno nové mapování a byly založeny nové katastry domovní i číslování domů.
V roce 1833 bylo v Jesenici 119 domů a 731 obyvatel, z čehož 21 domů se 129 obyvateli patřilo k opočenskému panství, zbytek k Novému Městu. Roku 1843 měla obec 126 domů se 755 obyvateli. V roce 1857 již 160 domů a 818 obyvatel a v roce 1910 bylo 176 domů a 970obyvatel. Osady Volovka a Vinice byli k Jesenici přiděleny roku 1850 a pak měla obec 163 domů a 985 obyvatel.

Jesenice byla strategicky důležitým bodem, který ovládal tok Metuje mezi Novým Městem a Plesem. Roku 1745, když pruská armáda vtrhla do severovýchodních Čech, obsadil nepřátelský předvoj Jesenici a následně se celé pruská armáda v čele s generálem Moulinem rozložila po tři dny mezi Jesenicí a Nahořanami. Také při svém ústupu od Hradce Králové k Náchodu tábořila pruská armáda u Jesenice.
Za války o bavorské dědictví došlo 11.6.1778 u Jesenice ke srážkám mezi rakouským a pruským vojskem.

Jesenice byla také v dobách kolem roku 1866 střediskem vzpoury proti Prušákům. Pruská posádka, která do Jesenice přišla byla vzbouřeným lidem odzbrojena a vyhnána polní cestou do České Skalice. Na to nastala obava, že se pruská vojska pomstí. Proto požádala jesenická obec v čele s rychtářem Janem Hofmanem velitele pevnosti Josefov o ochranu. Poslem se žádostí byl k velikosti pevnosti vyslán na koni Václav Lukášek. Na začátku pevnostních hradeb byl posel vojenskou stráží zastaven a odveden podzemní pevností k veliteli Josefova. Velitel vyhověl prosbě jesenických a vzal obec do pevnostního obvodu. Brzy na to byl uzavřen mír, což bylo pro Jesenici štěstím.

Obec Velká Jesenice měla od roku pojmenování Jesenice. Po zřízení záložny byla psána Jesenice u České Skalice. Po roce 1885, když byla postavena osobní zastávka dráhy ČSD obdržela obec název Velká Jesenice.

 

Historické fotografie a pohlednice Velké Jesenice a okolí najdete ve fotogalerii zde a zde

 

 Socha sv. knížete Václava (patrona země české) byla postavena a odhalena v roce 1901, deset let poté, kdy byla postavena a odhalena socha sv. Jana Nepomuckého v dolní části obce (u č.p. 67 - Hrudkovi).

Podnět k postavení dal, dle zápisu v místní kronice, p.Václav Cihlář v rozverné náladě v hospodské společnosti. Tehdy prohlásil: „Když mohou míti "dolejšáci" svatého Jana Nepomuckého, my "hořejšáci" budeme míti svatého Václava na koni!"

Mezi občany Velké Jesenice byla tedy uspořádána finanční sbírka. Což potvrzuje nápis vytesaný na zadní straně podstavce: " Pro čest a slávu  boží věnovali občané Velko-Jeseničtí L.P. 1928/901". Tato sbírka byla ale nepostačující, proto je svatý Václav, zde ve Velké Jesenici, postaven jako pěšák.

 

Něco z historie ochotnického divadla ve Velké Jesenici, autor MUDr. Jan Bělobrádek, č.p. 177

 

 

Historie stavby velkojesenického kostela, autor Václav Uhlíř, osobní kaplan v Jesenici.

 
Jenda Hofman 3. 7. 2014


Jenda Hofman se narodil ve Veselici na Malém Nouzíně v domku č. 20 dne 28.prosince 1889. Do školy chodil  od 6-ti let ve Velké Jesenici. Školu ukončil roku 1903. Po absolutoriu obecné školy se v Novém Městě nad Metují vyučil kožešnic tví u Adolfa Žilíka. V patnácti letech se stává dorostencem Sokola. Po vyučení pracuje v Nymburce a posléze v Praze. Potom jde do Mnichova, odkud se vraci do vlasti na Sokolský slet v roce 1912. Vraci se nakrátko zpět do Mnichova a už míří do Paříže. Po vyhlášení I.světové války se mezi prvními přihlásil jako dobrovolník do cizinecké legie a v setině „Nazdar“na frontě bojuje proti Rakousko-Uhersku. Po zranění, kdy již není schopen služby u pěchoty se hlásí do leteckého výcviku  do české eskadrily, kterou připravuje generál Štefánik, k jejímuž uskutečnění  ale nedošlo. Posléze po ukončení výcviku ve francouzkých leteckých školách a převelení k Francouzké armádě odjíždí  v únoru 1917  opět na frontu. Byl přidělen k 80. eskadrile, která působila nedaleko    Remeše. Zde Zahynul při leteckém souboji dne 18.března 1917 v 9,45 hod. Za svúj čin byl vyznamenán  Vojenským válečným křížem s palmou a vojenskou francouzkou medailí, jedním z nejvyšších vyznamenání. Pochován byl  ve vesničce Roucy v okrese Aine na malém venkovském hřbitůvku.  V roce 1928 byl exhumován, zpopelněn a jeho popel byl převezen do vlasti. Urna s jeho ostatky byla uložena v muzeu Památníku odboje v Praze Troji.  Po zrušení tohoto musea se urna ztratila a nikdo neví, kde se nachází.

Jenda Hofman nebyl jen voják. Při svém působením v armádě spolupracoval s generálem  Milanem  Rastislavem Štefánikam a   Dr. Benešem , které informoval o náladě mezi Českými vojáky. A zasloužil se tak o vznik Československé republiky.Jeho přítel z Francie, posléze zemský rada  Jan Skalický,  přesvědčil  Velkojesenické Sokoly, aby postavili Janu Hofmanovi pomník. Sehnal na něj peněžní prostředky a jeho odhalení byli přítomni vysocí vládní  a vojenští činitelé.

Čerpáno z knihy „1914-1917, válečný deník Jendy Hofmana, letce-dobrovolce“, ktrou vydal v roce 1928 Jan Skalický ve vydavatelství ČIN-PRAHA. Celou knihu k prohlédnutí najdete zde.

Ing. Josef Míl

 

 

 Dne 27.7 2014 byl odvysílán rozhovor o Jendovi Hofmanovi možnost poslechu zde

 

 

 

 

 

Seriál ze sborníku Armáda a národ, vydaného Národní radou Československou v roce 1938

SLAVNÍ VOJÁCI - PAMÁTNÁ BOJIŠTĚ ( 18. )

Jan Hofman
Rudolf Tschorn

Život vojáka-hrdiny, v němž se v tom nejkrásnějším smyslu slova vtělily jasné složky naší národní duše. Snad neukřivdím jeho památce, řeknu-li, že srdce Jendy Hofmana je křemenným atomem československého národního kolektivu. V jeho životě i hrdinské smrti není brutální síla. Je to odvaha, která je oduševnělá velikou láskou k lidstvu, ale která tu velikou všelidskou lásku dovedla dát do služeb něčeho vyššího než je slunce a hvězdy — do služeb národa.

Synek z východních Čech (narodil se 28. prosince r. 1889 v osadě Nouzíně, v domku číslo 20), byl vychován tvrdě, ale v pravdě a spravedlnosti. Osud se s ním nehýčkal. Byl k němu tvrdý, jak je tomu v pravém českém životě. A měl dvě lásky: přírodu a knihy. Ty ho nikdy v životě nezklamaly.

Vyrostl na hranicích, kde se rodí statečná srdce. Viděl denně pohraniční hory a viděl také, když nad nimi zablýskalo.

Tak rostl ten dobrý hoch. Když opustil školu, odešel z domova, do Nového Města nad Metují, aby se tam vyučil kožišnictví. A tam přišlo k němu učení Tyršovo a Fügnerovo. Jeho ohněm prošlo Hofmanovo srdce a v něm uviděl, co je to pravá láska k vlasti, čestná, hrdá, nesmlouvavá a nezištná. A sokolství z něho učinilo vojáka, když zavolal Čas.

Uplynula léta a Jenda Hofman byl vyučen. Odešel do Nymburka a pak do Prahy, aby si našel práci a chléb. Nečekal ho lehký život. Ale synek z pohraničí byl zvyklý na to, že se osud zpravidla nemazlí s životem člověka. Kdyby ho všechno zklamalo, věděl, že on nezklame své dvě lásky: Sokola a knihu.

Ale i předválečná Praha byla úzká a těsná. Odešel do ciziny. Nejdříve do Švýcar a pak do Mnichova.

To bylo v roce 1912. V Praze byl pořádán všesokolský slet. Mohl tam chybět Jenda Hofman? Vrací se do vlasti, aby pozdravil sokolské bratrstvo. Aby s ním na několik dní splynul v té veliké radosti a pýše nad uskutečněním Tyršova snu.

To bylo dva roky před velikou světovou válkou. Jan Hofman odjíždí z Mnichova do Paříže. Pracuje tam, vzpomíná na vzdálenou vlast a jednoho večera otevře svým přátelům srdce: „Vrátím se tam, do své vlasti, až vzduch nebude tak těžký, až se bude volněji dýchat. . ."

Ve Francii ho zastihla válka. Mohlo zakolísat Hofmanovo sokolské srdce? Neznal rozpaků tento francouzský starodružiník a náš první letec. Se setninou „Nazdar" prodělává první výcvik v jihofrancouzském městě Bayonne a s ní odchází na frontu do zákopů v okolí Remeše. V květnu r. 1915 je v bojích u Targette a Neuville Saint Waast raněn.

Ačkoli byl uznán po svém zranění za neschopného pro službu u pěchoty, hlásí se Jenda Hofman k letectvu, do české eskadrily, kterou připravoval generál M. R. Štefánik.

V únoru 1917 odjíždí znovu na frontu, k francouzské letecké eskadrile číslo 80. Úkolem této eskadrily bylo, aby zabraňovala nepřátelským letcům překračovati linii a sledovati přípravy k francouzskému útoku.

Pak přišel 18. březen 1917. Velitel eskadrily, kapitán Glaise, líčí ve svém dopise, který zaslal Janu Skalickému, poslední boj Hofmanův takto: „S hlubokou bolestí oznamuji Vám smrt desátníka Hofmana, pilota v eskadrile číslo 80, které velím. Poněvadž jediná adresa, kterou nechal, je Vaše, sděluji s Vámi tuto smutnou událost, která připravuje mou eskadrilu o jednoho z nejstatečnějších mých pilotů.

Chci Vám popsati v několika slovech utkání, které mu přivodilo zároveň palmy vítězství i — smrti.

Dnes o deváté hodině desátník Hofman se vznesl, aby provedl obhlídku fronty. V 9.45 ve výšce 3.200 m spatřil několik německých avionů, které se snažily přejíti naši linii; přes rozdíl sil — Hofman byl sám na svém letadle — odvážně vrhl se na ně a zvláště zamířil na jeden z nich, avion to o dvou místech, a počal jej zasypávati střelami ze svého kulometu. Němec odpověděl a snažil se vyhnouti kulometu Hofmanově; při tomto manévru Hofman byl tak blízko Němce, že se oba aparáty srazily; jedno křídlo německého aparátu se oddělilo a celý aparát rychle se zřítil k zemi. Oba Němci, kteří byli na něm, byli zabiti. Avion Hofmanův však, příliš poškozen, přes všechno úsilí pilotovo nemohl se již udržeti ve výši a spadl rovněž k zemi na několik metrů od své oběti. Náraz byl tak prudký, že Hofman byl rázem usmrcen. Vzdávaje čest odvaze Hofmanově, který se obětoval za věc osvobození svého národa, chci Vám ještě říci, jakou úctu jsme měli všichni pro něho: byl to muž, jenž znal svoji povinnost a při tom zůstal skromný jako každý pravý hrdina." (Viz: Válečný deník Jendy Hofmana, letce-dobrovolce, 1928, str. 24n.)

Padl v boji za svobodu vlasti. Vojenský válečný kříž a vojenské francouzské medaile ozdobily prsa mrtvého hrdiny.

Jeho tělesné pozůstatky byly pochovány na malém venkovském hřbitově v Roucy a v roce 1928 převezeny do Prahy.

Obdivovali jsme se hrdinům starověké Sparty. Důstojně se k nim řadí synek z východních Čech, který v počátcích světové války, 4. října 1914, píše svým rodičům z Bayonne, jako voják setniny „Nazdar": „Nevrátím-li se, tak Vás prosím, nermuťte se a neželte. Vy, tatínku, pravda, měl jste jenom mě, vím, že jsem byl Vaše všechna naděje a Vaše chlouba, vím a cítím tu Vaši lásku ke mně a věřte, že jsem chtěl po celý život Vám dělat čest, Vám jsem chtěl Vaše stáří učinit klidným a radostným, jak rád jsem Vás měl — vždyť veškerá ta láska byla jen k Vám! A nyní — ale neplačte, buďte hrdým, že jste měl syna, který za cenu Svobody naší Vlasti šel do boje — a padl. Padl jako francouzský voják, ale srdcem a hlavou Čech — až do posledního vzdechu."

Je jedna pravda: Nesmí se vzdát národ, dokud není poslední zdravá paže, která udrží pušku, neschopná boje. Ale ani potom není boj prohrán. Srdce, to srdce člověka, jež tvoří část srdce národa — to srdce nesmí klesnouti, i kdyby vše kolem nás bylo beznadějné.

Hledáte příklad? Najdete jej ve slovech Jendy Hofmana, která si zapsal do svého deníku ve chvílích, když vše okolo něho malomyslnělo a jenom českoslovenští vojáci si zpívali daleko od vlasti uprostřed veliké bouře:

„A ty písně“ — píše — „což je naše největší bohatství duše, jdou s námi, neseme si je v srdcích a tím nesem sebou stále tu krásu a bohatství naší země: od Severního moře až k stěnám Švýcarských Alp, z Alsaska až do Šampaně — a odtud až na Sommu a všude v bouři, v řádění boje znějí naše písně — po bitvách konejší bol nad ztrátou našich kamarádů. A nejen zde ve Francii zvučí naše písně, ale i na Rusi, na Balkáně — v Salonice — v středu Maroka — všude, kde jest boj a kde jdeme napřed nezadržitelní, silni — — se zpěvem!

Jen my snad po dvou letech ještě zpíváme. Jen my jsme si udrželi stále to přesvědčení — — a víru v šťastný návrat přesto, že nás již jen čtvrtina! Ale jdeme — znáte ty chorály sokolské?

Jenom dál, stále dál,

za sokolským praporem,

dokud boj kolem zní,

v poutech úpí rodná zem,

dokud bouř vůkol nás,

každý na své stráži buď,

a kdo se odrodí —

čepelem v tu zrádnou hruď —

a každý na svém místě buď a tak se jde stále — — —  a jistě s tou písní na rtech se vrátíme."

Jak nebýt klidný uprostřed všech těch bouří a zmatků! V Janu Hofmanovi promluvila duše národa. A ta duše národa promluví stejně, až přijde čas, až lermo zavolá, že třeba jít...

Rudolf Tschorn

Seriál Slavní vojáci - památná bojiště vyšel ve sborníku Armáda a národ, vydaném Národní radou Československou v roce 1938. Seriál připomíná i Legionáře z I.odboje. Materiál věnoval redakci zemřelý doc. Tomáš Pavlica.

 

 

 

Vrch Varta je v některých knihovních záznamech i na starých mapách nazýván u sv. Františka. Správné a nejstarší pojmenování je „Na Vartě“. Zdaleka viditelná výšina se stromy a kaplí je dominantou obce a v minulosti sloužila i jako vojenská hláska. Kaple je od roku 1995 chráněna jako kulturní památka České republiky a od roku 2004 je součástí znaku a vlajky obce Velká Jesenice. V roce 1820 tu byl vztyčen dřevěný kříž s dvojitými kovovými rameny (symbol Staroslovanské církve) na památku kněze Nikolaje Hradeckého, který byl v roce 1645 zastřelen ze msty statkářem z Roztok. Podle jedné verze zde, podle druhé v Rudlantě za současnou Volovkou na tehdy jediné cestě mezi Velkou Jesenicí a Zvolí. V roce 1868 byla místo kříže postavena kaple se staroslovanským křížem. Kapli vysvětil farář Jan Evangelista Havelka za asistence kněze Ignáce Budiny a místního kaplana Václava Uhlíře. Kaple byla opravena v letech 1974-1975 a znovu v roce 2008. 

 

1 2